psychotesty a testy osobnosti online

Vnímání

Při vnímání se tvoří vjemy

Smyslové orgány odebírají informace z našeho okolí i z těla. Tyto informace se transformují na nervové signály, odcházejí do mozku a zde se zpracovávají. Tak vznikají vjemy - vlastně obrazy našeho vnějšího i vnitřního světa a tyto mentální obrazy nám umožňují orientovat se v daném prostředí a účelně jednat a reagovat.

Bylo by chybou mít zato, že vnímání je jen prosté poskládání obrazu z původních senzorických dat: vnímání je aktivní proces, je to konstruování, při němž se uplatňují minulé zkušenosti, aktuální psycho-fyzický stav i naše potřeby. Někdo např. může při noční procházce lesem vidět za každým stromem strašidlo a slyšet za sebou plíživé kroky - tyto reálně neexistující jevy způsobil strach, který ovlivnil vnímání. Vliv potřeb na vnímání dokázali mj. pánové Goodman a Bruner ve svém známém experimentu: Měli skupinu dětí z bohatých a skupinu dětí z chudých rodin a ukazovali jim různé platné mince. Experimentátoři pak děti žádali, aby velikost té které mince odhadly pomocí kroužků různých velikostí. Ukázalo se, že děti z chudých rodin, tj. s větší potřebou peněz, měly tendenci vnímat mince jako větší - volily větší kroužky, než děti z rodin lépe situovaných.

Vedle interpretace senzorických dat probíhá v rámci vnímání také základní organizace - uspořádání vjemů. Předpokládá se, že některé způsoby organizace máme vrozené (nikdo nás nemusí učit, jak vnímat). To se týká hlavně základního rozdělení celku, který vnímáme, na tzv. figuru a pozadí. Figurou je to, co nás přednostně zajímá, pozadím vše ostatní. Teď je např. pro vás figurou těchto pár slov, která právě čtete; pozadí je tvořeno monitorem (případně papírem), stolem, dalšími lidmi v místnosti, provozem na ulici atp. Je zřejmé, že figura se může stát pozadím a něco z pozadí "vystoupí" na povrch jako nová figura. Princip figura-pozadí představili světu psychologie gestaltisté a přidali ještě další zákonitosti vnímání. Dokázali, že máme tendenci sdružovat do celku objekty, které jsou blízko sebe a ty, které jsou si podobné (shluk hvězd - souhvězdí), dotvářet nedokončené obrazce atp.

Důležitou funkcí vnímání je zajišťovat to, abychom tytéž objekty vnímali stále jako tytéž, i když senzorická data o nich se mění. Jde o tzv. percepční konstanty (percepce = vnímání). Konstanta barvy zabezpečuje, že bílé auto je bílé i po setmění, kdy by se nám ve skutečnosti mělo jevit jako šedé. A to, že určité auto vnímáme jako stejně velké, ať ho pozorujeme z deseti nebo dvou set metrů, má na svědomí konstanta velikosti. Existují i další - konstanta jasu, tvaru atp.

Základním úkolem vnímání je poskytnout informace o tom, co jsou objekty zač, kde jsou a v případě pohybujících se předmětů také zmapovat dráhu jejich pohybu. To lze pomocí zraku, sluchu nebo hmatu. Ovšem pohyb vnímáme často i tehdy, když se nic nehýbe - což je moc dobře, protože bez této "schopnosti" bychom dost dobře nemohli sledovat televizi nebo film v kině. Filmové záběry nejsou nic jiného než řada za sebou jdoucích statických obrázků. Celý vtip spočívá v tom, že ty jednotlivé obrázky jdou za sebou velmi rychle - je jich 24-25 za vteřinu a díky schopnosti našeho percepčního systému vnímat zdánlivý pohyb se nám sekvence obrázek-tma-obrázek-tma-obrázek-tma..... jeví jako pohyb skutečný.

Chybné vnímání se může projevit v podobě iluzí a halucinací. Iluze jsou důsledkem zkresleného vnímání - patří sem oblíbené optické klamy nebo již zmíněná strašidla a kroky v lese, když se bojíme. Iluze tedy mají jakous takous oporu v reálném světě, nebo alespoň rozumově víme, že jsou to jen naše konstrukce, což už neplatí o halucinacích. To jsou vjemy, které vznikají výhradně v rámci percepčního systému - v realitě neexistují. Tak může člověk např. slyšet hlasy, i když kolem něj nic a nikdo není. Halucinace jsou již dramatickou poruchou vnímání a doprovázejí závažná psychická onemocnění.

PhDr. Michaela Peterková

nahoru