psychotesty a testy osobnosti online

Představy

Představy jsou ryzím výplodem mozku

Když jdete po venku a uvidíte strom, na psychické úrovni to znamená, že vlivem senzorické stimulace u vás vznikl vjem stromu. Ovšem strom si můžete "mentálně opatřit", i když jste večer doma a třeba se právě pokoušíte usnout. Tento strom už pak není vjemem, ale představou. Rozdíl je zřejmý - zatímco v prvním případě byl potřeba reálný strom, jehož obraz doputoval přes oko a nervové dráhy do příslušných mozkových oblastí, v druhém případě si mozek obraz stromu vytvořil sám a žádný skutečný objekt k tomu nepotřeboval - šlo o představu, kterou lze zhruba vymezit jako mentální obraz, jehož podkladem není vnímání zobrazovaného (označení "obraz" nelze brát v tomto případě doslova, protože samozřejmě existují i představy zvukové aj.).

Patrně nejčastějším typem jsou představy něčeho, co jedinec vnímal někdy předtím, zapamatoval si to a později vybavil. Představu ale nelze ztotožnit s "vnitřním vjemem" nebo s kopií vjemu - představy jsou samostatné fenomény a na rozdíl od vjemů mívají méně jasné kontury, méně detailů a vždy se víc nebo míň od daného vjemu liší.

Představy nám umožňují porovnávat právě vnímané s tím, co máme v paměti. Jestliže nám je na smrku bez jehličí něco divné, je to proto, že z paměti se nám vybavila představa "správného" smrku, tedy smrku s jehličím. Představivost má ale i další fascinující funkci - díky ní můžeme překonávat aktuální časoprostor. Vzpomínáním oživujeme minulost a plánováním se pokoušíme uchopit budoucnost.

Pokud jde o vzpomínky, platí, že na jejich přesnost se člověk nemůže moc spolehnout - vzpomínky neukazují to, co se kdysi stalo, ale to, jak právě v daný okamžik a v daném rozpoložení tu minulou událost vnímáme.

Představy mají tendenci se spolu asociovat - tedy propojovat a při vybavování pak často naskočí nejen ta aktuální představa, ale i další, které jsou s tou původní představou propojeny. Asociační zákony popsal už před zhruba 2,5 tisíci let Aristoteles - ty základní jsou zákon podobnosti, kontrastu, současného výskytu (kontiguity) a příčinné souvislosti (kauzality).

Až dosud byla řeč jen o jednom typu představ, kterým se někdy říká "pamětní." Existují ovšem i představy, které mají s realitou pramálo společného (klasickými příklady jsou skřítkové, bezhlaví rytíři a jiné pohádkové postavy, Sfingy atp.) – to jsou fantazijní představy. Díky nim lze překonávat omezení běžné reality, umožňují člověku vytvořit si vlastní svět (s čímž by se to ovšem nemělo přehnat) a jsou jednou ze složek tvořivosti. Psychologové popsali několik způsobů, jakými fantazijní představy vznikají - klasicky je to změna velikosti (obři, trpaslíci), aglutinace neboli spojení částí různých objektů (mořská panna), kombinace, schematizace aj. Otázkou zůstává, zda je fantazie omezena, definována realitou, nebo zda si lze myslet něco, co stojí naprosto mimo reálný svět. Je to tak, že náš mentální aparát nemůže než sestavovat i ty nejdivočejší fantazijní představy pouze z fragmentů toho, co dříve vnímal? A pokud ne, jaký je původ takových představ, které žádnou oporu v realitě nemají? Ať je to jakkoli, fantazijní představy obohacují lidský život hlavně v tom smyslu, že poskytují možnost alespoň v duchu zrušit reálně existující limity skutečnosti.

PhDr. Michaela Peterková

nahoru